Lochheim

Lochheim je takzvaná Wüstung: středověká ves, kterou lidé dávno opustili. Leží nedaleko Heidelbergu na severozápadním okraji obce Sandhausen, na plochém písčitém hřbetu při jižním kraji neckarského náplavového kužele. Na severu místo ohraničují potoky Leimbach a Landgraben, na jihu se rozkládají rozsáhlá pole vnitrozemských dun. Tyto duny patří k lesu Pflege Schönau, v němž leží i přírodní rezervace Sandhausener Düne, Pflege Schönau-Galgenbuckel.

První jistá písemná zmínka o Lochheimu pochází z roku 1131. Kostelní posvěcení zaznamenané už roku 1061 se možná vztahuje právě k němu. V letech 1196 až 1198 koupil klášter Schönau zdejší osadu a přeměnil ji v klášterní hospodářský dvůr, grangii. Roku 1208 mniči kostel zbořili, čímž z vesnice zbylo jen orné pole. Prameny uvádějí správce statku ještě roku 1245 a obdělávání půdy pokračovalo až do patnáctého století. Cisterciáci ze Schönau přetvořili v okolí i další vesnice na zemědělské statky, původní obyvatele často přesídlili do sousedních obcí. Stopy nasvědčují tomu, že se tu v raném a vysokém středověku zpracovávalo stříbro, jehož ruda putovala z Wieslochu.

Teprve roku 1993 se znovu objevila skutečná poloha zaniklé vsi. Žáci gymnázia v Sandhausenu pod vedením Manfreda Löscher našli při terénních průzkumech keramiku od sedmého do patnáctého století. Ta tvoří souvislý důkaz osídlení od raného středověku až do pozdního. Na leteckých snímcích rozeznáte obrysy několika stavenišť, malého sálového kostela a nížinného hradu s vodou naplněnými příkopy. Jméno místa dnes žije dál v ulicích: Lochheimer Straße v Sandhausenu i v heidelberské čtvrti Kirchheim.