Gertrud Fuld

Před jedním ze stuttgartských domů leží v chodníku betonová krychle o straně deset centimetrů. Její mosazná deska nese vyryté jméno Gertrud Fuld. Řadí se ke Stolpersteinům, kamenům, o které se doslova zakopává.

Tento způsob vzpomínání na oběti nacistického pronásledování zavedl v roce 1992 německý umělec Gunter Demnig. Každý z nich označuje poslední místo, kde člověk, jehož jméno nese, mohl svobodně žít, pracovat nebo studovat. Začalo se u židovských obětí holokaustu a postupně přibyli Sintové a Romové, Poláci, homosexuálové, lidé s postižením i svědkové Jehovovi. Roztroušené jsou po celé Evropě, od Německa přes Rakousko a Nizozemsko po Itálii, a dohromady tvoří největší decentralizovaný památník na světě. Všechny kusy vznikají ručně a financují je dary a sbírky v okolí. Samotné slovo Stolperstein má přitom hned několik vrstev. V nacistickém Německu znělo antisemitské rčení, že pod kamenem, o který člověk zakopne, leží pohřbený Žid. Zároveň může znamenat potenciální problém nebo něco, na co narazíš úplně náhodou. Žádný z nich nemá podstavec ani sklo: pomník čeká na náhodného kolemjdoucího a vnáší vzpomínku do všedního dne.

Slova na většině desek začínají stejně: Hier wohnte, tedy zde bydlela. Gertrud Fuld tak zůstává každý den přítomná v ulici, kterou kdysi znala jako svou.